Po velmi melodicky našlapané a posluchačsky přívětivé desce „In Absentia“ nám PORCUPINE TREE přinášejí porci hudby částečně se vracející k psychedelicky zabarvenému přístupu známému z jejich starších počinů. Jestliže minulé album poněkud vybočovalo svojí příjemnou přístupností a až hrubě k metalu se blížícímu soundu, aktuální počin jde lehce zpět v čase. V podstatě až někam k albu „Signify“. Očekávání výraznějšího ovlivnění spřátelenými OPETH se i přes hostování Mikaela Åkerfeldta nenaplnilo a deska se asi bude více zamlouvat fanouškům oné jemnou rockovou mlhou zahalené tváře plné nenucených melodií a náladových pasáží evokujících jakési očekávání věcí příštích. Řezavost kytarového zvuku se sice nevytratila (skladba „Shallow“ je jasným důkazem) ale poněkud ztratila na své dominanci. V hudbě PORCUPINE TREE tak opět vystupují do popředí především osobité harmonie, které se přes jasnou libozvučnost dostavují s podivným nádechem nekonformnosti a melodické výstřelky se většinou propadají kamsi do oblasti tušení krásy, než do pocitu ohromení z prvoplánové nádhery. Přesto se na albu najdou i jaksi vlažné okamžiky snad až banálního „prozpěvování“, v podobě třeba rytmicky ubíjející skladby „Halo“, kdy rotující motivy vytvářejí pasáže plné ničím nepřekvapujících „ohraných“ témat, při jejichž poslechu se postupně dostaví pocit snad až nemravné touhy zalézt raději pod deku s něčím, nebo lépe někým, více zábavným. Pobavení prostě není to, co od téhle desky můžete očekávat. Hluboká neústupnost vlastního přístupu tvoří z hudby PORCUPINE TREE krmivo nejen pro přemýšlivé melancholiky, ale i ztřeštěné roztěkance toužící po chvílích soustředěné nenásilnosti a jemné neformálnosti, kterou na albu „Deadwing“ při pozorném poslechu můžete najít.

Přestože výraznost hudebního „návratu“ je to první, čeho si posluchač na albu všimne, zůstává zde i hodně z příbuznosti s albem „In Absentia“, které oslovilo i mnohé se starší tvorbou PORCUPINE TREE neseznámené posluchače. Pro ně však může být „Deadwing“ lehkým rozčarováním, a to i přesto, že je aktuální kolekce ve výsledku jakýmsi kompromisem. To co bylo především zachováno z minulé desky je převažující svižnost hudebního toku, která dodává skladbám jasně rockové vyznění, na druhé straně se PORCUPINE TREE zčásti vrací i k náladově línému, jakoby „roztěkanému“, projevu charakterizovanému nenásilným přístupem vytvářejícím odlehčené, přesto emocemi nabité pasáže. Typickým příkladem je třeba úvodní část výborné skladby „Arriving Somewhere, But Not He“. Křížením obou elementů pak dostáváme kousky jako „Open Car“ nebo „The Start Of Something Beautiful“, ve kterých je šikovně vstřebáno vše od hrubé kytarové říznosti až po jemnou akustickou tklivost. Jiný druh kombinace pak bohužel ústí i do pro mě nepřesvědčivé formy zhmotnělé v pop-rockové baladě „Lazarus“.

Přes veškerou různorodost a barevnost materiálu je „Deadwing“ jako balónek vznášejících se nálad, který kolem vás propluje v příjemném poslechu, ale po kterém se přistihnete při myšlence, že to sice bylo dobré, ale marně budete přemýšlet co to vlastně bylo a co po tom zůstalo? Těžko hodnotit zda je to aspekt kvalitní nenásilné hudby nebo důsledek nějaké nenaplněnosti projevu. Každý ať si najde ten svůj pocitový „chlíveček“ a zařadí si „Deadwing“ do jemu vyhovující blízkosti srdce. U mě se i přes veškeré výhrady, kterým se v souvislosti s tímto albem nedokážu ubránit, dostavuje ve výsledku uspokojení, že PORCUPINE TREE nepokračují minulou deskou naznačeným směrem líbivých až metalových forem, ale že vědomi si svých kořenů budují skladby na základech osobitého psychorocku, který jim byl vždy vlastní.